aktuálně z mého psacího stolu ...

Připravuji další knihu z kolekce knih s duší ...

Fotokniha s příběhy lidí a míst, které chytnou za srdce. Nespočet setkání, příběhů, opět nebudou chybět vzpomínky a vzpomínání. Nalezenete zde životní postřehy. V knihách s duší jste mezi kapitolami nalezli také básničky, které tentokrát nahradím  pohádkovými příběhy. Jako dítě jsem milovala lidové povídačky, které tyto mé pohádkové příběhy hodně připomínají.

  Čeká nás i procházka mezi chalupami ... V lese s tažnými koňmi. Nádherné záběry ticha a nepřekonatelné přírody. Prolistujeme společně staré listy mé babičky a její recepty. 

Kniha pro dlouhé zimní večery, k lahodné kávě, čaji nebo svařenému vínu. Pro pohodu a ráj v duši.

Ukázka z připravované knihy

Pohádkový příběh modrého hrnce

Kdysi dávno za starých časů na okraji lesa stávala chalupa. Obyčejná chalupa, ve které žil moudrý muž se svojí hodnou ženou. Žili si dobře. Život jim nadělil lásku, děti, štěstí a radost. Panímáma často stávala u kamen a vařila v modrém hrnci obědy a večeře. Vařila v něm knedlíky, pekla maso, škvařila škvarky, ohřívala mléko.

   Často stával modrý hrnec na okraji kamen a v něm byla melta. Káva, kterou panímáma a pantáta průběžně popíjeli po celý den.  Děti vyrostly, rozlétly se do světa. Moudrý muž a hodná žena zestárli.  V modrém hrnci se méně a méně vařilo, peklo, smažilo, ohřívalo.

  Jednoho dne, když vyhasl v kamnech oheň, zůstal na světě modrý hrnec sám. Stýskalo se mu po jeho panímámě, která z něho dělala skvost tím, co vše v něm tvořila. Stýskalo se mu po praskotu ohně, po životu v domě. Rozhodl se vydat na cestu do světa a najít další svůj smysl bytí.

 Seskočil z kamen, koulel se po schodech, po zápraží, kolem plotu a z kopce dolů do vsi. Najednou viděl tolik nového, nevídaného, neznámého. Byl ohromen světem. Viděl ptáky v nebi, cítil vítr … doteď ho poznal jen z úst panímámy, když foukala na lžíci horkou kaši. Poznal lidé… Poznal auta, domy a také psy co štěkají u svých domů.

 Ale také déšť, mráz, sníh, tmu a samotu. Bez síly se dokoulel na okraj lesa, kde celý zničený usnul. Bylo mu smutno … Přišla zima, zapadl sněhem. Byl zkřehlý, zmrzlý a rez mu začala dělat první vrásky. Pod tíhou bílé peřiny pomalu mizel v zapomnění.

 Probudilo ho jaro, teplé sluneční paprsky. Přišlo i léto a zase podzim…Starý, zničený, modrý hrnec své místo na okraji lesa, kde pomalu chřadl, rezavěl a ztrácel naději krásného bytí. Hřály ho už jenom vzpomínky a sem tam sluneční paprsky.

  Jednoho dne šli lesem houbaři. Pán s paní a malou holčičkou. Její štěbetavý hlásek ho probudil z podzimní nostalgie, kdy právě přemýšlel, jaké by t bylo krásné stát opět na okraji kamen a ohřívat v sobě meltu. Voňavou kávu …

„Mamííí, tatíííí“ volala holčička.

„Pojďte sem! Našla jsem poklad.“

„Jééé! To kouzelné stvoření mě nazývá pokladem. To je krása!“ pomyslel si starý modrý hrnec.

Tatínek měl na krku fotoaparát. Vyfotil zničený modrý hrnec beze dna, s dírami a rezí. Hrnec, co ukrýval v sobě krásné vzpomínky. Malá holčička ho vzala za ucho a nesla lesem. Tatínek ji vždy řekl kam ho má postavit, položit, zavěsit a fotil jej.

Stal jsem se hvězdou. Donesli mě až domů, do jejich chalupy. Maminka mě postavila do verandy na starý špalek. Přinesla květiny v květináči a ten do mě postavila. Zase jsem byl k užitku. Návštěvy se u mě zastavovali a chválili mě. Už jsem neohříval meltu, neškvařily se ve mně škvarky, co voní až k sousedům. Stal jsem se dekorací, radostí. I fotografie se mnou potěšili nejedno oko.

 Jo, jo... naděje umírá naposledy. Všechno má v životě svůj čas.

  I starý, modrý hrnec, který měl díry a rez … který pomalu umíral na okraji lesa, našel zase svůj smysl, radost a neobyčejně krásné, velké štěstí …

(rukopis – bez korekcí)