Sdílet tuto stránku

Recept na štěstí?

OBJEDNAT lze ZDE

Kniha, kde se znovu setkáváme s upřímným, citově podloženým vnímáním obyčejných chvil života.

Vzpomínky na dětství, babičku a jeji kuchyni. 

Na dávná, téměř zapomenutá jídla, která se kdysi vařila.

"Před lety jsem objevila v babiččině kuchyni, v šuplíku starého stolu, poklad. Byl zapomenut tam, kde babička říkávala, že je duše rodiny. Ukrýval se v kožených deskách a listy byly tak vetché, že jsem při otáčení a čtení skoro ani nedýchala. Díky těmto receptům jsem si vybavila „tisíc“ vzpomínek na dávné dětství, které jsem vložila do této knihy. Mezi recepty se ukrývá i zamyšlení a úvahy nad lidským štěstím."


V knize naleznete 14. kapitol, které vás pohladí na duši a 17.  "Receptůr" na pokrmy, které s láskou vařila stará babička.

Kniha je věnována onkologickým pacientům pro potěchu duše, neboť tam, kde se štěstí nachází, radost neschází a zdraví se navrací.

Tím kniha dostává nový rozměr a vede k hlubšímu zamyšlení nad smyslem a posláním lidského života i mezilidských vztahů.

Kniha je medikamentem a elixírem všem pro potěchu, radost, krásné vzpomínky a inspiraci.

kapitola 1.
O pokladu a stolu
kapitola 3.
O sadu a zavařeninách
"Receptůra"na babiččiny buchty
"Receptůra"na babiččiny Boží milosti
kapitola 12.
O Velikonocích a trubičkách

Ochutnávka z Receptu na štěstí ?

O podzimu a štrúdlu  /kapitola 6./

Moc rády jsme jako děti skákaly panáka a hrály "Cukr, káva limonáda, čaj, rum, bum." A když nás hry už nebavily, vzaly jsme kola, naše stará, omlácená, často i zděděná kola po bratrech a bratrancích, a jely se jen tak projet.

Na té cestě „jen tak“ jsme vždycky potkaly nějaké kámoše a vymyslely další plán. Třeba běhat po ochozu za kinem. Vysoká zídka, která přímo vybízela k dobrodružství.  Na konci byla dřevěná bouda, do které kluci chodívali kouřit.  No jasně, že na tajňačku. A pak žvýkali listí ze stromů, aby to z nich nebylo cítit.

Ale úplně největší zábava byla shánět ze dvora pošty barevné zvonkové drátky, kterými jsme si oplétaly dráty na těch starých, omlácených, zděděných a časem zkoušených kolech ...

Vrcholem dokonalosti bylo dát na vypletená kola ještě plíšek a při jízdě jsme úžasně cvrlikali. 

Ten, kdo jel rychleji, ten více. Z kopce dolů, kaštanovou alejí kolem kostela Nejsvatější Trojíce, cestou po „kočičích hlavách“, jak se kdysi říkávalo cestě vydlážděné žulovými kostkami, to panečku svištělo. Vítr ve vlasech a cvrkot našeho kola díky plíšku na vidlicích, to je prostě něco, co hluboce usedne na dno dětských vzpomínek a zůstane tam navěky. V té samé ulici spadlo na podzim všechno listí z košatých korun kaštanů. Zrovna tak spadly i do mých vzpomínek jejich ohromné kupy, do kterých jsme skákali. Mé kroky často směřují do přírody. Moc ráda brouzdám spadaným listím, procházím se lesem nebo jen tak sedím a vnímám vítr v mých kraťoučkých vlasech. Užívám si kouzelného TEĎ …

O sadu a zavařeninách /kapitola 3./

Ve vzpomínkách mám ukrytý sad babičky z chalupy, která měla v oknech muškáty. Vidím, jak jdeme spolu do sadu. Pod stromem má kupu padavčat, která ve stínu a v západu slunce omamně voní a bzučí. Je plná vos a včel.

Vzpomínka, která umocňuje chuť výtečné zavařeniny. Jako by se v té lahodnosti ukrývala i pokora. To, co svět znal od nepaměti a co je tak důležitá součást lásky k životu, k sobě samým i druhým. Vybavuji si i velkou třešeň, ve které byl ten nejdelší žebřík, co babička měla. Býval po celý rok položený za stodolou a ke třešni plné červených dobrot byl přikládán jednou ročně. V době, kdy špačci tančí ty nejkrásnější valčíky ve vzduchu. V době, kdy ve stejném rytmu poletují světlušky. V době zrání červených plodů. Kousek od košaté třešně na lavičce sedává babička. Vyhlíží čas. Vyhlíží souseda, který přichází na kvandačku, na kus řeči, jak říkávala. A možná i na šťopičku. Byly to takové milostiplné chvíle. A když se loučili z kvandačky, říkávali si:

„S Pánem Bohem a opatrujte se…“

Vnímám to tak dodnes. Když se zastaví čas. Když si lidé vedle sebe sednou, povídají si, nikam nespěchají a jen tak jsou.

Nesou se časem jako peříčko, které nezná svůj směr a cíl, ale přesto mu je dobře ve chvíli TEĎ. Tak, jako mně v momentě, kdy vychutnávám všemi smysly babiččinu zavařeninu. Zavařeninu plnou lásky. Plnou času a chvíle TEĎ...

 

O vahách a vdolečcích /kapitola 14./

 Zavírám oči a vidím, jak má dětská ruka sahá na kliku u dveří do kuchyně, které se dotklo již tolik generací. Snažím se vstoupit do kuchyně potichu, jako myška. Nechci babičku vylekat ani vystrašit, ani na ni bafnout. Chci nepozorovaně vstoupit do prostoru, který mi utkví v paměti na spoustu let. Pomaloučku otvírám dveře... Stojím za prahem babiččiny kuchyně, která vždy voněla božským odérem. Babička stojí u kamen kaborek. Na plátech kamen stojí hrnec. Babičce to tuze sluší.

Babička má upravené vlasy, šaty, které nosila ve všední dny i ve svátek. Zástěru s kraječkami. Míchá omáčku dřevěnou vařečkou. Všude to voní, pára stoupá z hrnce a oknem do té božské krásy proudí až sem pramen slunečního světla.

Skrze proud slunečního toku vidím, jak se ve vzduchu tetelí prach. Jemné tečky, jako zlaté mušky. Má obrovská tmavá kukadla si tuto scenérii zapisují pro chvíli, kdy ji vložím téměř za půl století do babiččiny kuchařky, která voní vzpomínkami a krásou. Je z ní cítit kousek nostalgie a pořádný kus štěstí.

Babička se otáčí směrem ke dveřím. Usmívá se a povídá:

„Pojď ochutnat, Věrunko, povíš mi, jak Ti chutná… Pojď okoštovat  štěstí …“

O Receptu na štěstí? naleznete pár slov v podcastu na vlnách Českého rozhlasu