Recept na štěstí? - ukázka

A tak jsme si to štrádovaly z kopečka domů s kočárkem plným větví a ve vzduchu se tetelil podzim. K němu neodmyslitelně patří podzimní štrúdl s jablky z babiččina sadu. Mám ho ráda od pradávna. Od babičky, od mojí mamky, od sousedky Marušky. Mám ráda i ten, co udělám pro své blízké sama. V každém kousku té pochoutky je upečená i podzimní vzpomínka, která voní babiččiným sadem. Vzpomínka na její sednici, tak říkávala místnosti, kde se vařilo, jedlo a žilo. Místnosti, kde bylo staré lampové rádio, stará televize s černobílým obrazem. Velké špaletové okno, na které sousedé ťukali, když chtěli jít dál. Posedět a popovídat. Od starých kamen, kaborek sálalo teplo. Na jejich okraji stál vždy nějaký krajáč nebo kastrol. Sednicí voněla káva a jablečný štrúdl. Někdy tažený, jindy z listového těsta. Vůně jablek, skořice, kávy, tepla praskajícího ohně v kamnech, to je podzimní vzpomínka plná štěstí.

Ten starý Remington mi dal lásku ke všem těm písmenkům. Seděla jsem na tom polštáři celou věčnost a byla vším, čím jsem za starým psacím strojem být chtěla. Dětství má kouzelnou moc…To kouzlo spočívá v jednoduchosti, přímočarosti. Z ničeho nedělat vědu, v ničem nevidět problém.  (pokračování) 

 … Teď ji tu podpírá do nekonečných schodů. Nese ji polévku, tak voňavou, jako bývala polévka její babičky. Sedí tu a vzpomíná pro radost a lásku celého světa.

Velká máma - ukázka

Tolik krásy na tom světě je… Tolik, že to rozměru nemá. A já si tady a teď říkám, proč na to člověk přijde, až, když se mu ztrácí ? Zastavme své kroky, co nekráčí, ale přímo běží…Utíkají ze všech těch krás a nádhery. Mnohdy čekáme na velké chvíle, nosíme v hlavě velké sny a plány… A přitom ty nejmenší a nejobyčejnější tiše přehlížíme a utíkají kolem nás. Může se stát, že se těch velkých plánů a snů ani nedočkáme, vůbec nepřijdou. A ta krása, úplně obyčejná, titěrná a malinkatá, tu stojí před Tebou. Dotkni se ji. Pusť ji k sobě. Podívej se z okna…možná úplně obyčejně prší a zítra bude možná úplně obyčejně svítit slunce. A ty zase budeš někam pospíchat … za svými úkoly, plány, sny…penězi a starostmi. Tak aspoň pro tuto chvíli to celé soukolí zastav. Jsi pánem svého štěstí…svých myšlenek. Obejmi svoji lásku, pohlaď své děti nebo jim zavolej. Oni na to čekají, protože Tě milují…

Máma čisté jiskření - ukázka

„Ničeho se neboj. Ten příběh dobře dopadne... Bude to příběh Tvůj. Bude to chvílemi hodně náročné. Tvá loďka života pojede úzkými peřejemi. Půjde i o život. Ale ty se vždy nadechneš a vynoříš z velkých vln. A když Tě jedna z těch vlna vyhodí na břeh, budeš si myslet, že se blíží konec… Budeš šeptat slova o pomoc samotného Boha. On Tě v tom prostě nenechá…
A o té naději, které na Tebe vylije celé vědro, o té budou Tvé knihy. Ty knihy budou skutečně vonět. Tak trochu po romantice, lásce a krásném dětství. Ale také po smrti, boji, nemoci a utrpení. Ony budou mít vůni života. Opravdového do posledního detailu. Protože tento svět tak moc potřebuje příběhy o lásce,  odhodlání, odvaze a naději…“

Pak bych jí dala pusu a nechala bych ji stát v tom kouzelném krámku uprostřed moře příběhů. Neboť tam se zrodil její velký sen…

Sen o knihách s duší…

štěstí z Nebe 

 ... Slyším cvrčky, jak se předhánějí ve svém koncertu. Pozoruji tu nekonečnou scenérii, nikdy nekončícího divadla. Tolik je na světě krásy a je na dosah ruky. Stačí natáhnou dlaně. Dotknout se jí. Teď a tady.

A jak se v té kráse nechám kolébat, plynu časem do chvíle, kdy na mě máma volá z verandy, že dává vystydnout čerstvě upečené buchtu, ať na ni po oku mrknu. To, aby na ni nepřišla naše kočka. Slyším mámina slova, ale pořád ležím ve vysoké trávě v sadě a ukládám si tu chvíli do vzpomínek. Ta vůně čerstvých buchet se pozvolna line. Tak omamně, až sem. Běžím k verandě, kam máma položila do okna pekáč s omamnou vůní.

 Buchty jsem ráda neměla. Byly velké, sotva se vešly do dvou dětských dlaní. A když byly se slívami, měly pecky. Bylo protivné jíst buchty s překážkami v podobě pecek. Tvaroh také nebyl to, po čem bychom se jako děti utloukly. Povidla anebo jablka se skořicí byla přijatelnější náplň buchet, ale tohle nevoní ani jako jedno z toho. Jdu pod okno a stavím se na špičky. Jarmilky, které mám na nohou, se doslova prolomily. „Ahá, tak přeci jen“, pomyslím si. „Tohle nejsou buchty, co nemám ráda. Tohle je přeci malinový koláč s drobenkou…“ A jak jsem na těch špičkách, natahuji ruku a prstíkem dloubu do teplé buchty. Máma i babička říkala všem sladkým dobrotám buchta a já v jejich tradici pokračuji.

Na špinavém prstíku, který jsem zapíchla do pekáče v okně verandy, vyndávám ještě teplé maliny. Olizuji je. Och to je dobrota! Mámin malinový koláč...

Vzpomínka, která je věčná.

 Tenhle drobenkový koláč dělala máma i babička stejně a stejný. Prostě stejně dobrý. Ale nejlepší byl vždycky ten plný malin. Mohly být na něm borůvky, jablka, jahody a kdo ví jaké ovoce, co zahrada a sad daly, ale nejvíc nejlepší byl ten malinový.

Mámin malinový koláč.