kapitola osmá … tátův psací stroj

Za mými víčky jsem viděla sama sebe… Jak sedím v obýváku za stolem, pod zadkem mám polštář, abych dosáhla na tátův psací stroj značky Remington, který měl po svém tátovi, jako poklad pokladů. A já si hrávala na paní spisovatelku nebo jindy na sekretářku a ťukala jsem svými dětskými prstíky do něho, jako o život. Někdy jsem se polštářkem ukazováčku dotkla pásky, která se na psací stroj lehce namotávala. Pak jsem obtiskla svůj otisk na kde co. Jako opravdivý vyšetřovatel a kriminalista. Měla jsem tak moc ráda ty kolečka na psacím stroji, kterým jsem důvěrně říkala klapky. S úctou a respektem jsem si často prohlížela maličká písmenka na železných paličkách. Znala jsem ho tak dokonale a on na oplátku mě. Jeho zvuk, cinknutí, když se dojelo dokonce.

Starý tátův Remington byl tak těžký, že jsem ….(pokračování)

Ten starý Remington mi dal lásku ke všem těm písmenkům. Seděla jsem na tom polštáři celou věčnost a byla vším, čím jsem za starým psacím strojem být chtěla. Dětství má kouzelnou moc…To kouzlo spočívá v jednoduchosti, přímočarosti. Z ničeho nedělat vědu, v ničem nevidět problém. Chceš to – máš to mít … (pokračování)

Velká máma - ukázka

kapitola jedenáctá … polévka

Probudila mě vůně jakési polévky. Dostala jsem hlad a to bylo dobré znamení.

Přilétla ke mně po té omamné vůni vzpomínka. Vzpomínám na moji skvělou babičku kuchařku, která vařila jako v nebeské kuchyni … (pokračování)

(text)…. schránku mám na plotě u našeho domů? Zelenou s bílým dopisem, kterou jsem rok co rok o prázdninách u babičky natírala, malovala a opravovala. Ta stará krásná plechová schránka, která se mnou roste a stárne. Jen časy se změnily … Už k ní neběžím s nadšením, jako dřív…už v ní nejsou zemědělské noviny a já neskáču z plotu dolů…a běžím s nimi k mé babičce, která má otevřeno do kuchyně, kde to jak jinak, než voní. Podobnou polévkou a vůní, jako cítím teď. Jak malý kousek života dělí tuto chvíli od té, kdy jsem vběhla udýchaná s rozcuchanými, krátkými vlasy do voňavé kuchyně. Je to jako včera … (pokračování)

(text) … V kuchyni u stolu pod oknem seděla okatá holčička s rozcuchanými vlásky. Míchala babiččinu polévku těžkou lžící. Prohlížela se v ní a viděla se naruby. Občas celý život bývá naruby…ale musíme ho ochutnat, prožít nejen přežít.

Míchala polévku a stoupající pára ji pošimrala její dětský nosík. Mělo to velký a hluboký význam. Pro tuto chvíli TEĎ. (pokračování)

Velká máma - ukázka

kapitola dvanáctá … čekání na naděj

(text)…. Učím se novému životu. Učím se novým pohybům… Učím se … Ještě mě čeká dlouhá cesta… nelehká, náročná…ale musím a hlavně, moc chci …

Hodně spím. Operace mi vzala moc sil a kil. Mohla bych být spokojená, že vážím teď tak málo. Mám svoji dávnou velikost. Ale je mi to jedno. Je mi jedno, jaké písmenko má moje cedulka za krkem na mikině. Chci žít a být v pořádku. Je mi jedno, kolik ukazuje ručička na váze…nepociťuji radost z toho, co váha ukazuje…dříve bych ji měla … chci se najíst. Mám „černou listinu“ potravin, které jsou nevhodné pro pacienta po onkologické operaci se založením stomie, vývodu bokem. Ochutnávám, zkouším. U stolu všichni sedí a jí dobré jídlo. Úplně přirozeně a automaticky. Já jsem u stolu … (pokračování)

(text) … Teď ji tu podpírá do nekonečných schodů … nese ji polévku, tak voňavou, jako bývala polévka její babičky. Sedí tu a vzpomíná pro radost a lásku celého světa.

Pro okamžiky ztišení, které k ní přišly přes všechny ty ohromné bouře života. Vlny rozbouřených vod a síla uragánu ji nesla až sem…Tolik bolestí se do ní naskládalo…Pustila je ... odpustila všemu a všem. Prosí za odpuštění… Sedí tu na plaveckém kruhu, ohřívá si ruce i duši slepičí polévkou a je šťastná, že je …

Velká máma - ukázka

17. Jablíčka a hrušky

(kniha Máma)

Hruška je pro mne i tvarem velice sympatické ovoce. Asi pro tvar, jenž připomíná pravé ženství, pro vůni, která je tak jemná, jak vánek na konci léta, kdy toto božské ovoce dozrává. Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě skákala po jedné noze mezi bzučícími spadanými hruškami. Konec léta, pozdní odpoledne, zapadající slunce, ve vzduchu nasládlá vůně hrušek, bzukot včel a vos … jako bych se díky těmto hruškám přenesla o desítky let zpět … Na starý, dlážděný chodník, který vedl z kopečka k nám do údolí domů. Na tom chodníku, který voněl tak sladce, doslova žlutě po spadaných hruškách. A mé dětské skoky se proplétaly mezi hruškami na zemi. Bylo to trochu nebezpečné, trochu vzrušující, ale hodně, hodně kouzelné …(pokračování )

Jo jo, babiččiny hrušky máslovky. Když padaly na zem, je jasné, že se s námi loučí letní čas.

A když končilo léto, často jsme si s kamarádkou Luckou hrávaly v garáži. V garáži , která voněla benzínem. Na betonové zemi s olejovými skvrnami. V té voňavé garáži stála stará Pragovka … kam jsme si chodily s Luckou vyprávět své příběhy, sny a přání. Ta stará Pragovka zná tolik tajemství...tolik ... Patří k mým vzpomínkám konci léta, ke vzpomínkám, kdy padají zralé hrušky na zem ...

Máma - ukázka

18. Dříve a nyní

(kniha Máma)

I na pouti se dali sehnat bezva věci. Takové papírové paraplíčko s třásněmi, frkačky všeho druhu, malý balónek plněný pilinami na gumičce...a co teprve atrakce typu řetízák. To byla absolutně top atrakce. Točit se, přitahovat se ve větru s druhou sedačkou na které seděla kamarádka, vřískat a díky větru prožívat absolutní extázi životní chvíle. To uměl jenom kolotoč z pouti.

Zrovna tak, jako kyselá chuť šťovíku, hořká pendreku, sladká červené limonády, slaná pořádného špekáčku zabaleného do papíru od řezníka ... Všechny tyto chutě zůstávají tam daleko, v čase dětství … (pokračování)

Všechno mělo smysl. Učili jsme se přirozené touze úspěchu, komunikace, přátelství, prohry. Získávali jsme zkušenosti. Naše kamarádství, opravdové, nikoliv virtuální, mělo příchuť opravdového dětství a života. I když došlo na hádku, nedalo se vypnout tlačítko, dát enter, zavřít počítač. Musely jsme si to jako děti vysvětlit, mnohdy i pěstmi. I to byla forma komunikace, která měla důležitý význam. Nic nebyla virtuální hra. Nikde jsme nic „nelajkli“, nedávali do skupiny přátel. My jsme přátelé byli… (pokračování)

Máma - ukázka

kapitola třetí ... v čekárně na naději

Tolik krásy na tom světě je…tolik, že to rozměru nemá. A já si tady a teď říkám, proč na to člověk přijde, až, když se mu ztrácí ? Zastavme své kroky, co nekráčí, ale přímo běží…Utíkají ze všech těch krás a nádhery. Mnohdy čekáme na velké chvíle, nosíme v hlavě velké sny a plány… A přitom ty nejmenší a nejobyčejnější tiše přehlížíme a utíkají kolem nás. Může se stát, že se těch velkých plánů a snů ani nedočkáme, vůbec nepřijdou. A ta krása, úplně obyčejná, titěrná a malinkatá, tu stojí před Tebou. Dotkni se ji. Pusť ji k sobě. Podívej se z okna…možná úplně obyčejně prší a zítra bude možná úplně obyčejně svítit slunce. A ty zase budeš někam pospíchat … za svými úkoly, plány, sny…penězi a starostmi. Tak aspoň pro tuto chvíli to celé soukolí zastav. Jsi pánem svého štěstí…svých myšlenek. Obejmi svoji lásku, pohlaď své děti nebo jim zavolej. Oni na to čekají, protože Tě milují…

Velká máma - ukázka

kapitola čtvrtá ... knihkupectví

„Ničeho se neboj. Ten příběh dobře dopadne... Bude to příběh Tvůj. Bude to chvílemi hodně náročné. Tvá loďka života pojede úzkými peřejemi. Půjde i o život. Ale ty se vždy nadechneš a vynoříš z velkých vln. A když Tě jedna z těch vlna vyhodí na břeh, budeš si myslet, že se blíží konec… Budeš šeptat slova o pomoc samotného Boha. On Tě v tom prostě nenechá…
A o té naději, které na Tebe vylije celé vědro, o té budou Tvé knihy. Ty knihy budou skutečně vonět. Tak trochu po romantice, lásce a krásném dětství. Ale také po smrti, boji, nemoci a utrpení. Ony budou mít vůni života. Opravdového do posledního detailu. Protože tento svět tak moc potřebuje příběhy o lásce, odhodlání, odvaze a naději…“

Pak bych jí dala pusu a nechala bych ji stát v tom kouzelném krámku uprostřed moře příběhů. Neboť tam se zrodil její velký sen…

Sen o knihách s duší…

Máma čisté jiskření - ukázka