Ten starý Remington mi dal lásku ke všem těm písmenkům. Seděla jsem na tom polštáři celou věčnost a byla vším, čím jsem za starým psacím strojem být chtěla. Dětství má kouzelnou moc…To kouzlo spočívá v jednoduchosti, přímočarosti. Z ničeho nedělat vědu, v ničem nevidět problém. Chceš to – máš to mít … (pokračování) 

Velká máma

 (kniha Máma)

Hruška je pro mne  i tvarem velice sympatické ovoce. Asi pro tvar, jenž připomíná pravé ženství, pro vůni, která je tak jemná, jak vánek na konci léta, kdy toto božské ovoce dozrává. Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě skákala po jedné noze mezi bzučícími spadanými hruškami. Konec léta, pozdní odpoledne, zapadající slunce, ve vzduchu nasládlá vůně hrušek, bzukot včel a vos … jako bych se díky těmto hruškám přenesla o desítky let zpět … Na starý, dlážděný chodník, který vedl z kopečka k nám do údolí  domů. Na tom chodníku, který voněl tak sladce, doslova žlutě po spadaných hruškách. A mé dětské skoky se proplétaly mezi hruškami na zemi. Bylo to trochu nebezpečné, trochu vzrušující, ale hodně, hodně kouzelné …(pokračování )

Jo jo, babiččiny hrušky máslovky. Když padali na zem, je jasné, že se s námi loučí letní čas.

  A když končilo léto, často jsme si s kamarádkou Luckou hrávaly v garáži. V garáži , která voněla benzínem. Na betonové zemi s olejovými skvrnami. V té voňavé garáži stála stará Pragovka … kam jsme si chodily s Luckou vyprávět své příběhy, sny a přání. Ta stará Pragovka zná tolik tajemství...tolik ... Patří k mým vzpomínkám konci léta, ke vzpomínkám, kdy padají zralé hrušky na zem ...

Máma

(kniha Máma)

 I na pouti se dali sehnat bezva věci. Takové papírové paraplíčko s třásněmi, frkačky všeho druhu, malý balónek plněný pilinami na gumičce...a co teprve atrakce typu řetízák. To byla absolutně top atrakce. Točit se, přitahovat se ve větru s druhou sedačkou na které seděla kamarádka, vřískat a díky větru prožívat absolutní extázi životní chvíle. To uměl jenom kolotoč z pouti.

  Zrovna tak, jako kyselá chuť šťovíku, hořká pendreku, sladká červené limonády, slaná pořádného špekáčku zabaleného do papíru od řezníka  ... všechny tyto chutě zůstávají tam daleko, v čase dětství … (pokračování)

Všechno mělo smysl. Učili jsme se přirozené touze úspěchu, komunikace, přátelství, prohry. Získávali jsme zkušenosti. Naše kamarádství, opravdové, nikoliv virtuální, mělo příchuť opravdového dětství a života. I když došlo na hádku, nedalo se vypnout tlačítko, dát enter, zavřít počítač. Musely jsme si to jako děti vysvětlit, mnohdy i pěstmi. I to byla forma komunikace, která měla důležitý význam. Nic nebyla virtuální hra. Nikde jsme nic „nelajkli“, nedávali do skupiny přátel. My jsme přátelé byli… (pokračování)

Máma

Tolik krásy na tom světě je…tolik, že to rozměru nemá. A já si tady a teď říkám, proč na to člověk přijde, až, když se mu ztrácí ? Zastavme své kroky, co nekráčí, ale přímo běží…utíkají ze všech těch krás a nádhery. Mnohdy čekáme na velké chvíle, nosíme v hlavě velké sny a plány…a přitom ty nejmenší a nejobyčejnější tiše přehlížíme a utíkají kolem nás. Může se stát, že se těch velkých plánů a snů ani nedočkáme…ani nepřijdou. A ta krása, úplně obyčejná, titěrná a malinkatá, tu stojí před Tebou. Dotkni se ji. Pusť ji k sobě. Podívej se z okna…možná úplně obyčejně prší a zítra bude možná úplně obyčejně svítit slunce. A ty zase budeš někam pospíchat … za svými úkoly, plány, sny…penězi a starostmi. Tak aspoň pro tuto chvíli to celé soukolí zastav. Jsi pánem svého štěstí…svých myšlenek. Obejmi svoji lásku, pohlaď své děti…nebo jim zavolej. Oni na to čekají. Protože Tě milují… 

Velká máma