Máma čisté jiskření

OBJEDNAT lze pouze ZDE

Nikdo z nás nevíme, co bude zítra…

Přesto se mnozí chovají a žijí, jako bychom byli nesmrtelní.

Pro tento pocit a zkušenost jsem se rozhodla, napsat knihu 

Máma čisté jiskření, která je knihou, až na dřeň. 

 O co se opřít, když tam, kde by mělo být pochopení a úcta, nalézáte opak?  Jakou moc má posudkový lékař?  Kolik je v člověku odhodlání "bojovat"?  Kde bere sílu znovu a znovu vstát a jít? A co je smyslem lidského bytí? Někdy třeba i slza plná lásky, co obsahuje čisté jiskření. 

 Kniha, která bere dech 

Máma čisté jiskření je věnována  k 100. výročí narození mé babičky, na kterou v knize s láskou vzpomínám.

Kniha na motivy skutečného příběhu. V nejedné kapitole objevíte vzpomínky kouzelného dětství proložené autorskými motty a fotografiemi. Hřejivé vzpomínky na dětství střídají dramatické okamžiky, které mohou nastat ve chvílích, kdy to nejméně očekáváme. Ve chvílích, kdy se člověk uzdravuje ze smrtelné nemoci a vrací zpět do života. Poznejte realitu osobní zpovědi všedních i nevšedních dnů po náročné nemoci, psanou velmi odvážným perem. 

V 25. kapitolách objevíte to nejdůležitější. To, co lidé hledají od pradávna. Naději …

Ukázky z knihy Máma - čisté jiskření

kapitola 14. "jiskřička naděje"

"A za tím mým obrázkem se barvil svět. Seděla jsem u okna, svým nosíkem jsem se dotýkala skleněné okenní tabule. Cítila jsem na špičce nosu chlad. Svoji malou, dětskou pusou jsem dýchla na sklo. Orosilo se a drobným prstíkem, jsem nakreslila do oroseného kolečka srdíčko. Pozorovala jsem svět za oknem onoho srdíčka. Položila si hlavu na své ruce na parapetu. Za namalovaným srdíčkem, za oknem padaly dešťové kapky. Déšť. Voňavá voda z nebe. Možná jen Bůh pláče… napadlo mě tenkrát… Utřela jsem si nosík do rukávu tmavomodrého svetříku. Jednou napíšu knihu i o obyčejném dešti za srdcem na tomto okně. Bylo mi asi pět, šest let. Kuchyní voněla babiččina metýnka a mě kolébal pocit pohody a poklidu."(pokračování)

..."Tak mizí v oparu stříbrných jisker mrazivého dne poslední střípky pocitu spravedlnosti. Ještě za těmi jiskérkami natahuji ruku. Cítím jejich chlad…nic víc. Tu krásu si ukládám do svého já. Do klávesnice. Do této knihy. Utírám slzu bolesti, která mi právě stéká po tváři. 

Nevadí, jedeme dál…zavírám oči a vidím malou holčičku na zelenkavém dřevěném parapetu okna. Vybavuje se mi maličká sýkorka. Rozhovor s ní… o NADĚJI…

Babička na mě volá, ať slezu z parapetu okna dolů, že dává na stůl oběd. Na kaborkách stojí hrnec a v něm klokotá nudlová polévka. Sběračkou mi nandává na ..." (pokračování)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 kapitola 15. "řízek"

"... dokud bude v našich větách spojka aby, až, ale, nikdy nepocítíme skutečné štěstí. Bude vždy podmíněno. A zatímco se budeme honit za všemi těmi nádherami a výdobytky pozemského světa, zatímco bude kolem nás samé, aby, až, ale… budou mizet lacině a zbytečně všechny ty překrásné a čisté chvíle s opravdovým štěstím..." (pokračování)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

kapitola 20. "voňavá rána"

To jsou ty střípky, ze kterých se skládá mozaika s názvem život. Protože jen maličkosti a neplánované chvíle nás umí ohromit. Tak, jako žádný spisovatel nemá ve svém kalamáři dostatek inkoustu, který nabízí sám život. Proto namáčím své pero do něho, do všedních i nevšedních dnů a píši… Vzpomínky na obyčejná rána, co nepřestanou nikdy vonět krásou...

Stojím bosýma nožkama na chladném „náspi“, jak babička říkávala chodníčku před chalupou. Cítím, jak mě kamínky tlačí do chodidel. Mám na sobě bavlněnou noční košilku a prožívám všemi buňkami v těle volnost. Vlahý letní větřík mě hladí po tváři. Vnímám krásu letního rána a dětství. Nikam nespěchám, stojím a prožívám... (pokračování)

Slyším babičku, jak na mě volá, že už zase lítám po venku bosa. Ať ji nezlobím.

„Ty nastydneš…“ běduje a volá, ať jdu na snídani. Kdyby jen tušila, jak moc se mi tato chvíle vepíše do vzpomínek. Tak moc, že jí věnuji kapitolu ve své knize...  (pokračování)

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

kapitola 16. "bez věšáku"

"Vybavuji si dlouhou chodbu. Opět věšáky nikde. Tentokrát si bundu nesundávám

a nechoulím si ji v klíně. Záhy temnou chodbou přicházejí tři lidé. Dva muži a žena. Zdravíme je. Oni nám cosi zamumlají pod vousy. Nadřazenost především. Začínám pociťovat strach. Kdo zažil, ví a chápe. Je to neskutečné ponížení a potupa. „Lékařský soudní tribunál“ zasedá. Začíná zpověď..." (pokračování)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sdílet tuto stránku